3. - 20. 7. 2019

Vašek, Radka, Anička (13), Barunka (10), Jonáš

Přípravy před cestou zahrnovaly mimo jiného i studium map, turistických průvodců, webových stránek nebo třeba knihy INSTANTS DE BRETAGNE se snímky známého francouzského fotografa Philipa Plissona.

Na vysněnou a dlouho očekávanou cestu do Bretaně jsme vyrazili 3. 7. 2019 ve 2:30 ráno.

My čtyři – 1 hlavní řidič, fotograf a tetris specialista (V), 1 hlavní tlumočnice a kuchařka (R), 1 vedlejší fotografka a průzkumnice všeho nového (B) a 1 hlavní kreslířka a zapisovatelka dojmů (A). A ... Jonáš. Protože Jonáš netrpělivě zkoušel svoje místo v autě již několik dní, hlavně abychom ho nenechali doma, bylo víc než jasné, že tu cestu zvládne za každou cenu. Pro jistotu pod autem i spal a nehnul se od něj ani na krok.

1. den / středa 3. 7. 2019
Naše cesta přes Německo probíhala vcelku hladce až na dlouhé zácpy poblíž několika velkých měst (Heilbronn, Mannheim, Kaiserslautern). Tentokrát jsme se rozhodli, že do Bretaně pojedeme severní cestou nad Paříží. Remeší jsme chtěli alespoň v rychlosti projet centrem a jedním okem spatřit slavnou katedrálu, kde byli korunováni francouzští králové.
Camping municipal de Soissons se nachází na klidném místě u řeky Aisne a rozlehlého parku, poblíž centra, kam vás dovede alej platanů. V kempu je málo lidí, také proto, že Francouzi ještě nemají na začátku července prázdniny. Naproti nám rozbíjejí tábor 3 chlapíci ve stejném tempu jako my, tak trochu soutěžíme v nafukování matrací, což baví hlavně Barču. Při přípravě noclehu a jídla přemýšlíme, zda náš francouzský soused nám hned první den cesty rozbije čelní sklo u auta koulí na pétanque. Stále se přibližuje, protože si chce povídat. Česká SPZ vždy budí trochu zvědavost. Než riskovat katastrofu, jdu zjistit pár informací. Dozvídám se, že pánové jsou tu pracovně na 3 měsíce a v kempu bydlí z ekonomických důvodů. Ani se nedivím – my všichni jsme nocleh pořídili kolem 14,- EUR, což by se nám nepovedlo ani v Čechách. Nocleh v městském kempu v Soissons byl po 1000 km vysvobozením, přestože regenerační zastávky byly - hlavně kvůli psovi - častější a v kratších intervalech. Měli jsme orientační plán ujet první den alespoň 600 km a na mapě jsme měli vytipovaných několik kempů od 600 km do cca 900 km od domova. Nakonec nás průběh cesty mile překvapil, Jonáš je borec, byl by to skvělý parťák na cesty pro Hanzelku a Zikmunda.

2. den / čtvrtek 4. 7. 2019

Ráno v rychlosti probíháme historické centrum a hledajíc správný směr na Mont St.Michel objevujeme novou budovu Cité de la musique et de la danse. …pokračování do Ducey… 450 km??

Úsek ze Soissons do Ducey (kemp nedaleko opatství Mont st-Michel) dlouhý "jen" 450 km se protáhl o hodiny. Velká část cesty nevedla po dálnici, zdržely nás neustálé průjezdy obcemi a v Rouenu jsme vyhráli odpolední dopravní špičku. Od Rouenu dále už cesta ubíhá svižněji. Nejvíc to odnesla navigace. Umanutě nás chtěla vést přes Paříž, takže jsme do cíle nakonec dojeli o 8 dříve, než si přál Garmin.

Siluetu opatství lze jako přízrak spatřit z velké dálky, jen nás trochu znervózňuje, že náš další kemp je odtud dál než jsme čekali –zhruba 30km v malebném městečku Ducey. Chýlí se večer, ale my jsme nedočkaví na Bretagne a focení, tak si vyprosíme kód na bránu (abychom se vůbec dostali v noci do spacáků) a jedeme si pro večerní dobrodružství k dominantě normansko-bretonského pobřeží.

na lávce před opatstvím Mont St-Michel

Parkujeme u několika ovčinců, kam zrovna ovce míří  na noc z pastvin, po kterých se vydáme co neblíž k Mont St. Michel. Je kolem 20. hodiny, ale slunce zapadá velmi pomalu.

Meandry zarostlé travou nám napovídají, že až sem se v jistých obdobích dostává při přílivu voda. Cesta ubíhá pomalu, ale výhledu se nemůžeme nabažit. Pod silnicí, na které v pravidelných intervalech jezdí „navette“ k opatství, přelézáme ohradu a Jonáš nám ukazuje, že vodní kanál, který se docela rychle plní vodou, zatím není hluboký a dá se přebrodit. Musíme si pospíšit, přece jen nevíme, kam až v červenci příliv sahá. Několik dní v roce, kdy je koeficient přílivu vysoký, je přístup na Mont St. Michel pro turisty uzavřen a skála se stává ostrovem. Monumentální historická památka byla jako jedna z prvních zapsána na seznam UNESCO a určitě stojí za vidění (jak říkají Francouzi „à ne pas manquer“). Teď večer už opadla vlna zájezdů a lidí, kteří si sem přijedou užít romantiku zapadajícího slunce je tak akorát. Máme štěstí, z nedávno zrekonstruované lávky pro cyklisty a pěší pozorujeme zátoku pod vodou v měnícím se světle.  

Brzy bude 23 hod. a na cestu nebude vidět. Chceme zkusit kyvadlovku, ale bohužel, Jonáše paní řidička odmítla svést (i když hrozně chtěl), tak musel s pánem pěšky i zpět….

3. den / pátek 5. 7. 2019

V Ducey se život probouzí pomalu, ale tam, kde se shlukují lidé, bývá většinou nějaká dobrá pekárna, kde seženete voňavou snídani. Po snídani balíme a odjíždíme z kempu. Tento den míříme do Erquy, „par la côte“ – po pobřeží a kocháme se výhledy. Předtím ale zajíždíme rozloučit se se siluetou Mont St-Michel, tentokrát v ranním slunci. Počasí je nádherné, ovcí bezpočet, jen vzdálenost se tu těžko odhaduje. Co se zdálo být jedním kilometrem, jsou nakonec kilometry téměř tři. Ještě, že jsem nevyrazil nalehko, v žabkách. Na pastvinách zbyly po ovcích jen bodláky, louka je propletená meandry, vyhloubenými vodou... a Mont St-Michel zůstává stále dost v dálce. Mám špatný odhad, jediným měřítkem mezi mnou a klášterem jsou ovce. Zatímco fotím, holky jedou na zmrzlinu a nic moc kafe do venkovního stánku s občerstvením a užívají si klidu a pohody.

Dnes v Erquy už vybalíme větší stan a užíváme si krásný kemp s bazénem a obrovské pláže téměř bez lidí. Voda v oceánu je jak břitva, ale aspoň osvěží. Ale tady nejsme tak úplně kvůli koupání v moři. Pláž je tu jedinečná nejen svou rozlohou, ale i úžasnými výhledy, kaplí na poloostrově, kam se dá za odlivu suchou nohou dojít, ale hlavně... je to jedno z míst s největším výskytem Saint-Jacques (Hřebenatky Svatojakubské).

kemp a pláž v Erquy / Cote d Émeraude (Smaragdové pobřeží)

4. den / sobota 6. 7. 2019

Vstáváme brzy (kolem 6:30) hlavně kvůli Jonášovi, aby se mohl za odlivu pořádně prolítat po kilometrech odkrytého písku a my si užili ten klid a mír obřího prostoru, který nás obklopuje. Jsme tam téměř sami s několika málo místními, kteří si právě opravují svou loď. Všudypřítomné krákání racků, řasy, mušle, torza krabů a válející se lodě v ranních paprscích – pro taková rána se opravdu vyplatí vstávat. Zpátky do kempu sice musíme do kopce, ale s vidinou čerstvých croissantů a baget, které jsme si vpředvečer objednali na recepci, to jde dobře. 3 hvězdičkový Camping Les Hautes Grées je super a nabízí veškerý komfort, který si můžete přát. Vše je udržováno v čistotě a personál recepce je moc milý a vstřícný.

Odpoledne se odkrývá cesta na ostrůvek sv. Michala s malou kapličkou na skále, tak máme v plánu se tam projít. Ale člověk míní, okolnosti mění. Cesta je dost krkolomná, kameny i v botách kloužou a Jonáš, který táhne jiným směrem hlavně aby všechny ohlídal, je docela zápřah. Slunce úporně pálí a i když se rácháme v ledovém moři, těšíme se na každý kousek stínu. Je to o zranění (které už si jedno vezeme z domova a další nepotřebujeme), tak to balíme a vracíme se.

5. den / neděle 7. 7. 2019

Uteklo to a je tu zase transportní den….zatímco my holky jdeme jako včera s Jonášem na pláž, Vašek se psychicky připravuje na hromadné balení věcí. Jediný zná systém, do jakých skulin co naskládat, aby se vše vešlo do stříbrné dodávky, kterou nám půjčili babička s dědou. Já vím zatím jen kde je příborník, ale ke konci cesty snad už taky nebudu tápat. Ještěže máme dostatek kafe, to nás nakopne vždy.
Poslední pohled na protilehlý Cap d´Erquy a za ním vyčnívající Cap Fréhel a  míříme pomáhat s balením stanu a dalších nezbytností. Dnes opouštíme Smaragdové pobřeží - které si svůj název nese podle barvy zdejšího moře. Dnes chceme dojet ke Côte de Granit Rose, kde se nám minule (před pěti lety) moc líbilo, ale nestihli jsme to tam moc poznat. Taky jsme si všimli, že sotva jsme ujedli něco málo zásob, táhne nás to do obchůdků se suvenýry, což začíná být trochu nebezpečné. Místa v autě je tak žalostně málo, že chceme-li něco dalšího přivézt domů, jde to jen tak, že se k tomu "projíme", abychom uvolnili místo v autě.

Cestou se naskytlo příjemné posezení u modrobílé kapličky s výhledem na moře, kde jsme si udělali malý pique nique a jeli dál přes městečko Binic, Etables-sur-mer, Plouha a Paimpol. Tam jsme se v parnu chtěli osvěžit zmrzlinou a projít se, jako minule, kolem rybářských lodí po přístavním molu. Historie přístavu sahá až do 18. století a místní si své tradice střeží a chtějí udržovat čisté moře a prostředí, kde lodě kotví – na webu města je věnována celá strana zákazům a doporučením, jak nakládat s odpadky, vyjetým olejem, kam chodit na toaletu… prostě vším, co by mohlo zdejší přírodu znečišťovat, kdyby to lidé nerespektovali. A to je „sympa“. Proto se tam ostatním také tak líbí a rádi se sem do Bretaně vracejí.

Postupně na pobřeží hledáme nějaký vhodný kemp, kde bychom se zas usídlili na více nocí. Máme sice pár typů, ale nějak to není dle našich představ. Pořád čekáme, že v okolí objevíme ještě nějaký lepší. Atmosféra houstne. Motáme se po pobřeží, už je podvečer a vlastně omylem se ocitáme na krásném místě plném skal trčících z vody, která někam zmizela. Plougrescant – trochu měsíční krajina, která bude za pár hodin zas vypadat úplně jinak.

Konečně kotvíme v Roz Ar Mor, kemp je v kopci, takže máme Lannionskou zátoku jako na dlani, jen se trochu naběháme. Na několika terasách je  adrenalin zaparkovat, ale to se poddá…horší bude naše parcela, která je malinko z kopce. Trnu strachy, zda se ráno neprobudím o terasu níž. Stan je ráno trochu šišatej, protože fakt kloužeme jak housenky do pasti.

6. den / pondělí 8. 7. 2019

Nevím, jestli je to jen můj pocit, ale v noci je čím dál větší zima. Je tu oceánské klima, ráno syrovo, ale jak vyleze slunce, je během chvíle pařák ke 30 stupňům a večer zase naopak. V  noci padají teploty ke 14 stupňům. Taky jsem si naběhla se svými rituály. Jonáš je ale rád, brzy vstávat a pokousat všechny ty nezbedné slané vlny, to je něco pro něj. Holky mi poradily kudy se zarostlou cestou dostanu dolů na pláž, tak jí jdu se psem objevit. V prázdninové Bretani je vše posunuté, takže když mladá pekařka zatroubí v 8:30 s autem plným dobrot, trousí se k němu přeležení návštěvníci a rozlepují oči. Barča si to nemůže nechat ujít, protože už začíná ovládat naši tradiční objednávku: „4 baguettes et 4 croissants, s´il vous plaît“ a tak jdeme nakupovat. Den snad už jinak ani začít nemůže, prostě se rozmazlujeme. Mais pourquoi pas?... Jsou přece prázdniny a tady slunce zapadá až po 23.hodině, tak se toho dá stihnout strašně moc….třeba i dojet koupit do nedalekého Lannionu novou matraci na spaní. Ráno jsme se probudili úplně na placce. Ještěžě je tam Decathlon, k naší smůle strašně velký, takže si holky určitě koupí i něco strašně nutného, co musí mít, ale vlastně to zas tak nepotřebujeme.

Proplétáme se vesničkami směrem k pobřeží a na kopci poblíž Perros-Guirrec máme zastávku s malou prohlídkou kaple Notre-Dame de la Clarté (bretonsky Chapel ar Sklaerder). Podle pověsti nechal kapli vystavět le Sieur de Barac´h jako poděkování Panně Marii, která ho zachránila, když bloudil v mlze poblíž souostroví Sept-Iles. Kaple se začala stavět v r. 1445 a byla dokončena v 18. století ve stylu bretonské flamboyantní gotiky. Dodnes, jako ostatní kaple a kostelíky podél bretaňského pobřeží, je místem pro motlitby námořníků a rybářů za šťastný návrat než vyplují na moře. Ty připomínají různě veliké modely lodí, které v žádném svatostánku nesmí chybět.

Parkujeme zdarma v přístavu u Ploumanac´hu, kde se chvilku potloukáme  a pozorujeme loďky rozeseté po malém zálivu, který v zátočině mizí v moři. Postupně se napojujeme na známou Stezku celníků (Sentier des douaniers), která vede po pobřeží po velkých balvanech z růžové žuly, je trochu dobrodružná a nabízí parádní výhledy na členité pobřeží. ….Ale kde je?...Ten maják, který známe z fotek a velký kus cesty doufáme, že na něj narazíme, pořád nikde. …Ještě, že mám v batohu velkou svačinu pro celou rodinu a vodu pro Jonáše. Při tom hledání se člověk nemůže nabažit těch zákoutí a pokračuje dál a dál, až zjistí, že v tom horku už ušel po kamenech dobrých pár kilometrů …a síly dochází a těší se na kafe a do kempu a na oběd a …

V přístavu jsme dostali chuť na palačinky – ale námi vyhlídnutá Crêpérie byla do posledního místa obsazená, tak jsme popojeli do Trégastelu na pláž (už naši vyzkoušenou z minule)… et voilà J ona tam byla roztomilá pojízdná. Pán,který je pekl, trochu kulaťoučký s typicky francouzskou vizáží, si naši objednávku jaksi popletl, leč dopadlo to dobře. Nakonec jsme si příjemně podráždili žaludky a vyrazili se přebrodit k růžovým valounům přes malé laguny, kde se proháněli malí krabíci.

…. Vaškovi ten maják ale pořád nedá, zkouší ho tedy zadat do navigace. Jedeme sice podle ní, ale už je nám jasné, že to není správný směr…no, nevadí, našlo nám to jiný majáček – le phare de Nantouar, který není tak turisticky vytížený, ale zase na chvíli můžeme pozorovat běžné bretaňské odpoledne. Dva mladíci se navlékají do neoprénů, balí fidlátka a jdou zkusit rychlost větru na kite surfy, další dospěláci s malými dětmi se oddávají oblíbené činnosti všech Bretonců – la pêche à pied. Stačí k tomu galoše, kyblíky či drátěné košíky, malé podběráčky a rýče a podle počasí i slušivý pršiplášť, který chrání i před větrem. A jde se. Na lov malých korýšů a mlžů je nejlepší jít hned za odlivu, když moře ustupuje. Správnou výbavou každého lovce by mělo být měřidlo, kterým se dá zkontrolovat, zda nejsou sbírané exempláře „pod míru“. Dál je potřeba vědět, které druhy mušlí a korýšů se smí  dle období sbírat, neboť v zájmu regenerace přírodních zdrojů může být jejich sběr omezen nebo na jistou dobu zakázán. 

Hurá, jsme v kempu a těšíme se po pěkně stráveném, ale náročném dni na „dolce far niente“ – italský výraz „sladkého nicnedělání“, který v originále používají i Francouzi. Paní recepční nám oznámila, že večer do kempu každé pondělí jezdí food truck s pizzou, tak jsme neodolali a zakončení dne nemělo chybu.

 

http://vaclavkahovec.cz/cesty_francie.html